Přiznám se, že snad ještě nikdy nechutnal kousek pečiva tak dobře, jako toho prvního rána, kdy jsem se probudila ve svojí zánovní, ale pro mě nové, americké posteli, v našem novém apartmánu, a se svíravým pocitem, že nevlastním vůbec nic k jídlu! Ono člověka zamrazí a přepadne ho živočišná obava o vlastní přežití, když není potrava, ani auto, kterou by se sehnala, a ani znalost místního teritoria, která by v oné honbě za obživou byla k nezaplacení!
Ještě štěstí, že náš trenér byl úžasný a nechal nám na pultě papírový sáček s logem rozevláté slečny s chlebem a nápisem Panera Bread. Já i moje spolubydlící jsme se na něj vrhly a každá vytáhla jednu neuvěřitelně voňavou zlatavou bulku s lákavou skořicovou drobenkou. Bylo to moje první americké jídlo a bylo to božské! Nikdy na to nezapomenu. A asi nikdy nepřijdu na to, čím to bylo, že mi ten skořicový bagel s křupavou drobenkou tenkrát tolik chutnal. Od té doby jsem ho měla jen asi dvakrát a nikdy to už nebylo ono. Tak nevím. Vím ale, že pro tohle bude Panera mít v mém srdci navždycky své hřejivé místo.
A když už jsme u chleba, nevím, jak to máte vy, ale já byla vždycky zvyklá snídat krajíc chleba štědře pomazaný máslem a ještě štědřeji završený marmeládou či medem. To byla pro mě snídaně nepřekonatelná a neodmyslitelná. Něco, čeho se nikdy nepřejím. Na čem bych klidně přežila, kdyby bylo nejhůř. Problém nastal během toho osudného, prvního amerického podzimu. Američani nevedou náš chleba! Křupavý kváskový bochník z kombinace pšeničné a žitné mouky v Oklahomě neseženete, ani kdybyste se na hlavu postavili. Jistě, pečiva je tu nepřeberně. Koblihy aneb donuts, muffiny, sušenky aneb cookies, šátečky plněné krémovým sýrem aneb danishes, housky s dírou uprostřed aneb bagels... A chleba jakbysmet. Spousty a spousty chlebů, hranatých a zabalených v igelitových obalech stažených na jednom konci do sponky, aby přesah vytvořil půlmašli podobnou farfalle těstovinám.
Zkrátka toustový chleba kam se podíváš. Vím, spousta lidí chová k tomuto s prominutím pachlebu vášnivé sympatie, jenže ono se to nezdá, ale Čechovi začne zanedlouho ta křupavá kůrka a vláčná střídka chybět. A tak se stalo, že mi najednou zbyly jen dvě možnosti. A že jsem je vlastně později aplikovala obě. Totiž, bylo nasnadě, že když si nedokážu vychutnat místní chleba, nemá cenu ho jíst a musím si místo toho najít jinou alternativu pro snídani. Druhá cesta vedla k možnosti naučit se péct vlastní chleba. Což není vůbec legrace, ale taky to není nemožné, ale o tom až jindy. Pointa spočívá v tom, že jsem za všechna ta léta strávená v USA ještě nenarazila na chleba, který by vyhovoval mým požadavkům! Ale nevzdávám se, státy jsou veliké a pekáren je tu víc, než si umím představit, a já se jednoho dne určitě dočkám křupavé kůrky a jemné střídky.
Jaké máte vy zážitky a zkušennosti s chlebem v jiných zemích? V Chorvatsku, Itálii, mimo Evropu? Pojďme se dát do řeči :)