V Americe se mi líbí, ale vždycky se hrozně těším, až zase poletím na Vánoce nebo na letní prázdniny domů. Těším se, že znovu uvidím svoje rodiče a ségru, našeho pejska, i ostatní členy rodiny. Těším se, jak můj mlsný jazýček zase blaženě ochutná naši kvalitní českou šunku, české máslo, a pořádnej chleba. Většinou je to doma pohoda, ale vždycky si najdeme čas i na práci. A na cvičení.
Do fitka jezdíme do Liberce, což je pro nás Jablonečáky zhruba dvacet minut cesty. Jezdím s taťkou, často i s mamkou. V devadesáti devíti případech ze sta byla až dosud naše cesta poklidná, ničím nerušená. Jenže naše poslední dvě, potažmo tři výpravy, byly přinejmenším zajímavé. Řekla bych přímo dobrodružné!
Klima je teď nejen u nás nepředvídatelné a počasí bláznivé. U nás na severu třeba už kolik let po sobě nastala kolem vánoc obleva. Po sněhu zbyly jen ubohé hromádky, a to ho míváme vysokánské hromady! Bylo kolem deváté ráno, mamka už byla hodinu v práci, a my s taťkou se vypakovali na naši "gym session". Ještě než jsme překročili práh domovních dveří, zarazilo mě, že sněží! A dokonce mocně! Bílé chuchvalce zmrzlé vody létaly vzduchem pod úhlem pět a čtyřiceti stupňů a halily všechno bílým popraškem.
To nás ale nemohlo zastavit. Vyjeli jsme na dálnici. Už v prvním, nejnepatrnějším stoupání, stál náklaďák, který nemohl jet dál. Špatné znamení. Nicméně objeli jsme ho bez problémů. To už začalo chumelit o poznání hustěji. Roh čelního skla, kam nedosáhl stěrač, se pokryl vrstvou mokrého sněhu. Vytáhla jsem telefon a v dobré náladě natočila tu metelici kolem, ať taky Američani vidí, jakej tu máme zimní nečas! Smát jsem se pomalu přestala, když rádio přineslo aktuality z dopravy. Na silnici, na kterou jsme měli za minutku odbočovat, uvízl kamion a čeká se tam třicet minut! No přece nebudeme půl hodiny stát v koloně, jen abychom si šli zacvičit! Taťka pohotově využil prvního sjezdu z dálnice a už jsme si to šupajdili zpátky k městu.
Jenže vyhráno jsme zdaleka neměli. Rozhodli jsme se jet do Liberce jiným směrem, to ale obnášelo projet křižovatku, která je zapeklitá i v létě. Je do kopce, z vedlejší na hlavní, a kříží ji tramvaj. Před námi bylo malinké autíčko, které se smekalo a klouzalo a snažilo se vydrápat nahoru, ale moc mu to nešlo. Šel z něj strach, když tím svým slalomem každou chvíli vykouklo do protisměru. Před ním potom stála tmavomodrá dodávka, která žhavila motor, aby až naskočí zelená byla schopná přehoupnout se nahoru do toho kopce a odbočit. Zelená. Dodávka žhaví. Malé autíčko za ní cik cak klouže. My čekáme. Nic. Na semaforu je znovu červená a my musíme doufat, že ti dva před námi se nějakým zázrakem poperou se zimní nadílkou. Taťka si už zoufá, že ho mělo napadnout nejezdit tudy. Znovu zelená. Dodávka zabere - a vyškrábe se do zatáčky! Malé autíčko, snad motivované úspěchem svého spolubojovníka, zarputile roztočí kola a prosviští do odbočky za ním! Hurá, můžeme pokračovat!
Zimní počasí byl zážitek. Ve třech čtvrtinách cesty to vypadalo, že se přece jen dostaneme do kolony a budeme muset čekat, ale štěstěna snad viděla, že máme ušlechtilý cíl, tedy jít fyzicky zušlechťovat naše těla, a tak nám popřála a my zdárně dojeli až na místo určení, do fitka.
Vánice a sněhové bláznění trvalo jen dva dny. Den třetí byla znovu obleva a cesta do fitka bez komplikací. Už jsme před sebou měli obchodní centrum, ve kterém se naše zařízení zachází, když najednou vidíme, že se auta štosují a otáčejí před vjezdem do garáží. Blokuje ho bílé auto bezpečnostní zprávy a muž v reflexní vestě mluví do okýnek na řidiče a instruuje je. Dojeli jsme až k němu. "Do garáží se nemůže, hořelo tam auto. Je to tam všude zakouřený," informuje nás. Hořelo auto? Povytáhli jsme na sebe s taťkou obočí. No týjo!
Zaparkovali jsme tedy venku a vešli do obchoďáku zvenčí. Vyjeli jsme po pohyblivých schodech a nastoupili do výtahu. Bylo mi podezřelý, že je tam tak nachystaný s otevřenýma dveřma. Mačkali jsme sice knoflík druhého patra, ale dveře vítahu se ani nehnuly. Našli jsme si teda pohyblivé schodiště. Skutečně, ve vzduchu byl cítit štiplavý zápach kouře. Už jsme byli skoro nahoře, když vidíme, že proti nám jde průvod lidí se sportovnáma taškama přes rameno. "Kam jdete?" ptá se nás jakýsi muž vesele s příměsí ironie v tónu hlasu. "No cvičit," my na to. "Tak to nejdete. Vyhnali nás. Celej obchoďák se evakuuje," zněla opět lehce pobavená odpověď.
No ty jo! Tak my se konečně vypravíme, i když jsem já měla ráno potíže přinutit mozek aby vymyslel, co že si to mám s sebou sbalit, a teď je tady takovéhle drama! Nasedli jsme zpátky do auta a odjeli o kus dál, abychom si alespoň zacvičili ve fitku v městském bazénu. Nebudu už ani líčit, jaké byly obštrukce dostat se přes okénko výdeje lístků, sundávání bot, obdržení klíče od skříňky, obdržení instrukcí kudy se do toho fitka jde, které my šly jedním uchem tam a druhým hned zase ven, uložení věcí do skříňky, kličkování mezi polonahými lidmi až k tomu, že mi utkvělo v mysli slovo "schody" a já po schodech dolů a pár odbočkách konečně našla malé, ale útulné a teplé fitko, ve kterém jsme si pak s taťkou hezky zacvičili.
Snad už jen jako detail se po těhle dvou zážitcích zdá, že poslední cestu z fitka jsem strávila natažená na zadním sedadle, abych zmírnila pocit, že je mi hrozně špatně. Stává se to někomu taky, že když máte prázdný žaludek, dělá se vám v autě zle?