Balancovat mezi dvěma světy není jednoduchá věc. Buď z toho vytěžíte nejvíc, nebo vás to totálně převálcuje. Jeden by myslel, že si na to za ta léta už zvyknu, ale ne. Občas mě napadne, že jsem jako Hannah Montana, i když jsem na ni nekoukala, jen jsem ze srandy viděla film. Ale ona je v podobné situaci, žije ve dvou světech. To je i podtitul toho seriálu, ne? "To nejlepší z obou světů". Jenže ejhle... Dostat se do oné win-win rovnováhy vůbec není sranda...
Ale já se o to pokouším. Pořád ještě a nikdy asi nepřestanu. Letos jsem si řekla, že bych měla být víc organizovaná, lépe využívat svůj čas. To je moje první předsevzetí. Druhé je vyhledávat radost. Věnovat se věcem, které mi dělají radost, a těm zasvětit svůj čas. Každý má pochopitelně povinnosti, a ty jsou na prvním místě, sle když se naučím lépe využít svůj čas, a povinnosti zvládnout rychleji, bude více času i pro radosti. To dává rozum.
Nevím, jestli je to tím, že čím jsem starší, tím jsou moje emoce rozháranější, ale letos pro mě bylo rozloučit se s rodinou a domovem po báječných vánočních prázninách mnohem těžší, tedy obrečenější, než obvykle. Částečně určitě proto, že mám úžasnou a milující rodinu, která mě podporuje a se vším mi pomůže. Za to jsem neskonale vděčná!
Ačkoliv jsem doma na severu Čech načerpala spoustu pohody a pozitivní energie, objevila se ve mě i energie negativní. Smutek, stesk, a pochybnosti. Kdybyste někdo měli dobré rady, jak se takových věcí zbavovat, podělte se! Mě totiž přinesly jen jeden z nejhorších zážitků z cestování, jaký si pamatuju!
Poprvé jsem letěla s Norwegian airlines, namísto obvyklých British nebo American. Měla jsem povolené dva kufry po dvaceti kilech a jeden desetikilový carry on! Což bylo fajn. Na letiště mě vezl taťka. Ačkoliv byla sobota, mamka s námi jet nemohla, protože měla zrovna výuku na univerzitě. Byla z toho smutná, že mě nebude moct vyprovodit... A navrch toho to byl zrovna den jejích narozenin! Na Pražském letišti mě ale přišli vyprovodit ještě ségra a její přítel, za což jsem byla moc ráda! Byli jsme tam s předstihem a ještě si dávali společně pití, ale tu krásnou rodinnou chvilku mi zkazila příšerná nervozita, která mi roztřásla celé tělo, a já už to pak nemohla vydržet a musela jsem se sebrat k odchodu skrz pasovou kontrolu a security, abych to už měla za sebou.
Nastoupila jsem do prvního letu, Praha - Oslo. Čtvrtá řada, říkám si, to je luxus! Jak jsem se ale snažila zalézt k sedadlu u okénka, vyklopila se nade mnou televizní obrazovka a její roh mě tvrdě uhodil do hlavy! Bolestí mi až vyhrkly slzy do očí. To mi to pěkně začíná!
Sedadlo u okénka ale za ten výhled stálo. Jen slabě pocukrovaná země Česká z výšky při vzletu, a jehličnany a domečky zaváté sněhem jak v zimní pohádce při přistávání v Norsku! Ještě celá okouzlená jsem vystoupila z letadla a jala se následovat dav. Letiště v Oslu bylo krásné, vybudované z neotřelé kombinace dřeva a betonu. Měla jsem čtyři hodiny do odletu přes oceán, času víc než dost. Vzhlédla jsem k orientačním tabulím. Domovské navazující lety. Exit. Sakra, já nepotřebuju ani jedno! Šla jsem s kufrem v závěsu dál, v domnění, že směrovky na mezinárodní přestupy se objeví. Ale ne! Tyjo, tak co teď mám jako dělat? Norské letiště se mi rázem zamlouvalo mnohem míň. S myšlenkou "prostě jdu" jsem se najednou ocitla venku z letiště! Stála jsem před odletovou halou!
No dobrý. Tak jsem teda zase vstoupila na letiště. Prošla pasovou kontrolou. A zařadila se za velkou skupinu světlovlasých, upravených mladých norských kluků. Když na mě přišla řada, vyložila jsem všechny svoje věci do připravených plastových bedýnek a nachystala se projít detektorem kovů. Slečna za ním mi norsky pokynula. Prošla sem. Nic nepípalo, ale já si na sobě po vzoru chlapců před sebou nechala mikinu s kapucí, a tak se mě slečna jala prohledávat. Dávala mi pokyny a celou tu dobu na mě neustále mluvila norsky! Vůbec jí nedošlo, že jí nerozumím ani slovo a co dělat vím jen z jejích gest. To mě docela pobavilo. Asi bych se z fleku mohla vydávat za Norku!
Kvůli své netrpělivosti, nebo spíš obavy, že by mi snad mohlo navazující letadlo uletět, jsem se letištěm prohnala jako meluzína. Bylo krásné, čisté, nabízelo horké nápoje i lákavé občerstvení, ale já jako blbec prošla další pasovou kontrolou až k terminálu pro mezinárodní lety. Jen abych zjistila, že mi zbývají ještě skoro celé ty čtyři hodiny, já už nemůžu zpátky, a mám tu jen kiosek s nezbytnostmi a jeden předražený bar! Smířená se svým osudem jsem si sedla na sedačku a z kufru vylovila chleba se salámem a okurkou. Jak jsem ho žvýkala, znovu jsem si říkala, že jsem jak v Harry Potterovi. Jedu do školy, která je daleko. Na vozíku jsem si vezla těžké kufry. A teď jím obložený chleba, který mi mamka připravila k obědu, jak to dělává Ronova mamka. Až na to, že můj chleba nebyl okoralý, ale báječný!
Strasti mé cesty ale zdaleka nebyly u konce. Seděla jsem v přední řadě za křídlem, což mi dávalo větší prostor pro nohy. Za žádnou cenu se mi ale nepodařilo zvednout k sobě obrazovku, abych si mohla něco pustit! A znáte to, člověk nechce být za blbce, aby se ptal souseda, jak se ta obrazovka vyndavá. A když už jsem se odhodlala, soused usnul a já ho nechtěla budit. To by bylo hrubé... Vytáhla jsem proto první oficiální pokračování Saturnina a několik časopisů a pustila se do čtení. Potom jsem se snažila ukrátit si čas spánkem. Pokaždé, když jsem se probudila z dřímoty, připadalo mi, že snad musely uběhnout už tři hodiny, ale k mé zlosti to byla sotva půlhodinka!
Krize nastala zhruba čtyři hodiny před přistáním. Možná za to mohl vydýchaný, recyklovaný vzduch, možná fakt, že jsem toho za celý den moc nesnědla. Najednou mi ale začalo být hrozně špatně od žaludku! Podobně, jako mi občas bývá, když je mi špatně v autě. Takhle mizerně se se mnou let táhl až do chvíle, než nám přinesli snídani. Na studený sendvič jsem se nemohla ani podívat, ale vypila jsem kelímek jablečné šťávy a z nepochopitelných důvodů mi ten zlatavý nektar udělal dobře! Asi začnu uctívat jablečný džus.
Byla jsem z toho všeho unavená a zajásala jsem, když jsem v LA na letišti spatřila jen kraťoučkou frontu k imigrační kontrole! Jenže člověk se nemá radovat předčasně. Policejní úředník zjistil, že nemám nově podepsaný formulář, a potupně mě poslal na překontrolování do kanceláře druhotného přezkoumávání. Sedla jsem si mezi Mexikánce, Číňany, a Araby, jako blbá blondýna, která má průšvih, protože správně nepochopila úřední přikázání. Věděla jsem, že už na mě u východu z letiště čeká přítel, ale nezmohla jsem nic proti tomu, že jsem tam zkysla další tři čtvrtě hodinu. Nakonec mě zavolali, že prý si ověřili, že jsem skutečně student, a netahám je za fusekli, vrátili mi moje lejstro a poslali mě s razítkem v pase pryč.
U kolotoče z Osla si už dva zaměstnanci zapisovali moji adresu, aby mi doručili kufry, a rádi a s úsměvem mi pomohli naložit ty dva v zelené fólii obalené kufry na vozíček, abych se mohla vyhrabat ze všeho chaosu a shledat se se svým milovaným, který mě odvezl domů.