Thanksgiving, nebo po našem Díkuvzdání, je pro většinu Čechů neznámým či zanedbatelným pojmem, ale pro Američany je jedním z největších a nejdůležitějších svátků. Nemá fixní datum, ale je vždycky ve čtvrtek. Čtvrtý čtvrtek v listopadu.
V dnešní době je jeho hlavním účelem sejít se s rodinou a sníst hodně jídla! Symbolem Díkuvzdání je krocan, a proto se tomuhle dni často přezdívá "turkey day", protože tenhle velký pták, domorodý v severní Americe, je na stole hlavním chodem. Jak jsem ale za léta strávená v USA zjistila, hlavními hvězdami stolu jsou "přílohy". Zapečené zelené fazolky s křupavou cibulkou a krémovou zálivkou, zapečené sladké brambory s pekanovou krustou a marshmallows, gravy čili masový výpek, stuffing aneb kostky chleba zapečené s cibulkou a řapíkatým celerem, brusinková omáčka, bramborová kaše, kynuté houstičky nebo chléb z kukuřičné mouky. To je moderní Thanksgiving!
Neodmyslitelnou součástí jsou také dezerty. Dýňový koláč je nejtypičtější a překvapilo by vás, kolik Američanů ho miluje nade vše, ačkoliv pro nás má dost zvláštní chuť. Zmíněný pumpkin pie je často doprovázený jablkovým koláčem, cheesecakem, jiným "pájem", nebo jakoukoliv jinou sladkou pochutinou, kterou hostitel nebo hosté upečou.
Zdá se to být dost povrchní, vyhradit si den jen na to se nacpat k prasknutí a pak sledovat americký fotbal. Podle mého je ale Thanksgiving pro svůj původ a účel jedním z nejkrásnějších svátků vůbec. Jak už název napovídá, podstatou hodování je oslava a vzdání díků. Je to svátek vděčnosti. Uvědomění si, co máme. A koho ve svém životě máme.
Letos mi bylo konečně vyprávěno, jak a proč vlastně tenhle svátek vznikl. Tak vám to zkráceně převyprávím také.
Všechno začalo v Anglii, kdy během 16. a 17. století byli všichni odpůrci Anglikánské církve pronásledování. Skupina protestantů proto uprchla do Holandska, kde byli sice chudí jako myši a nemluvili místním jazykem, ale měli náboženskou svobodu. Přesto se rozhodli přijmout nabídku Londýnské Společnosti, která jim zaplatila cestu do Ameriky výměnou za to, že jí pošlou zpět cokoliv cenného, co v novém světě objeví. Otcové poutníci, separatisté, a další dobrodruzi se proto roku 1620 nalodili na loď Mayflower, nepohodlnou, pomenší obchodní loď, na které tahle různorodá společnost strávila příštích 65 dní! Špatné počasí je nakonec zavezlo severněji, než očekávali, a první zima strávená v nové zemi pro ně byla velmi těžká, kdy polovina posádky zemřela na nemoci. Štěstí se ale na poutníky usmálo v podobě indiána, který do jejich osady zavítal s nadějí, že mu bílé tváře poskytnou pivo. Druhý den se objevil znovu, tentokrát s kamarádem, který strávil několik let v otroctví v Anglii, ale podařilo se mu uprchnout a mohl teď tudíž posloužit jako tlumočník.
Indiáni otcům poutníkům toho roku pomohli. Naučili je obdělávat půdu a hospodařit a úroda na konci sezóny byla mimořádná. Osadníci se proto rozhodli děkovat bohu a uspořádali tří denní slavnost jídla a pití a pozvali celou indiánskou vesnici, aby všichni oslavili také přátelství mezi různými kulturami.
Od toho se odvozuje tradice Díkuvzdání. Mnoho rodin před večeří nahlas sdílí, za co jsou ve svém životě vděční, a užívají si vzájemné společnosti.
Tak to vidíte. Není nakonec Díkuvzdání krásným svátkem?